CB - PMR radiostanice a vysílání

Za článek shrnující zážitky z Pikadora děkuji Rudovi Kunratice ;-)

Letošní ročník Pikadora, vyznačující se absencí štafety, v níž je přihlášení a následné se dostavení na pozice v podstatě povinné, mě lákal právě svou volností. Ale opět, věren heslu "Nic na zítra neplánuji, neb už nemusím být naživu" jsem na vlastní rozhodnutí čekal do pátečního večera. Protože je mi taky trošku líto peněz za benzín jenom na to, abych ujel nějakých 70 kilometrů z Prahy na zvolenou Českou Sibiř, tam si udělal dvě-tři spojení a zase jel zpátky, přičemž ještě celou trasu zasmradím, přizval jsem ke spolujízdě kamarádku s jejím jorkšírem pod záminkou "houby na Miličínsku zdarma." Dotyčná nemá k vysílačkám vztah, dokonce, jak sama řekla, tyhle dráty nesnáší, proto byl plán koncipován tak, že ona bude v lese sbírat houby a já si budu na Kalvárii vysílat.

Na místě se ale ukázalo, že se dáma do lesa sama bojí, neboť by ji tam mohl přepadnout medvěd a psa by mohla kousnout liška. Doba soutěže od 12 do 19 hodin se mi zdála zbytečně dlouhá, největší provoz jsem očekával až od 14. hodiny, tak jsem se rozhodl něco času obětovat a houbařku jsem doprovodil. Sám jsem sice víc hub rozšlápl než našel, ale to je jedno, aspoň jsem se trochu prošel na čerstvém povětří, když přes týden sedím nonstop v autě. V hlubokém lese mezi stromy jsem velmi dobře slyšel expedici Sever, ale spojení jsem neudělal, nechával jsem si to až na finální portejblové stanoviště. Když jsme se kolem půl třetí vypotáceli z lesa, obloha potemněla a ozývalo se vzdálené hřmění. Cestou k Miličínu jsme se ještě stihli zastavit u stromu s jablky, která asi nikdo nesbírá, a pak začal ten slejvák. Stěrač pracující na nejvyšší rychlost nestíhal brát vodu a po lesní cestě nahoru na Kalvárii se hrnulo tolik vody, že na výstup nebylo pomyšlení. Špatnou náladu jsem si v Miličíně aspoň trochu zlepšil talířem kulajdy. Počasí se nelepšilo, scanující vysílačka mlčela a tak jsem se rozhodl účast v Pikadoru 2014 ukončit dřív, než vůbec započala.

Cestou do Prahy v Oldřichovci se mi zazdálo, že ze západu prosvítá sluneční jas a že mračno nad Mezivraty už není fialové, tak jsem v posledním záchvatu naděje odbočil k vysílači. Až na oblíbenou mýtinu jsem vyjel autem, tentokrát bez povolení vlastníka lesa. Vzhledem k počasí jsem jeho případný výskyt ani nepředpokládal. I nahoře v 713 metrech bylo na všech osmi kanálech slyšet jen šum. Všichni už asi byli doma. Zatracené houby! Na osmém kanálu jsem tedy zkusil alespoň jednu výzvu a on se okamžitě ozval. Kdo? Přece poslední nespící rytíř, strážce blanického éteru, vlašimský scannerista a dnes už matador PMR. Nezklamal. Dálkové spojení to sice nebylo (15 km), ale slyšet známý hlas po takovém dni bylo strašně fajn. Pro tuto akci bylo taky přislíbeno porovnávání staniček.Využili jsme toho, že jedno z rádií, kterými jsem byl vybaven, je profi-stanice s displejem s "s-metrem," tedy mohli jsme porovnávat výkon resp. účinnost antén jednotlivých rádií, kterými je Tomáš vybaven, stejně jako vliv překážek na šíření signálu. Během jedné z pauz, než Tomáš vystřídal staničky, jsem zvládnul udělat další dvě spojení, takže mé radiové choutky začaly být uspokojovány. Možná bych na kopci zůstal ještě o něco déle, ale pak se to stalo. Z odcházejícího mračna udeřil do jednoho z bleskosvodů vysílače blesk. Zcela jasně jsem uviděl oslnivou čáru končící na jímací tyči, ze které se utavil kus hmoty a ve formě ohňostroje odstříkl pryč. Současně se ozval zvuk, který mě na chvíli ohlušil. Na mé téměř lysé hlavě se zježily všechny vlasy, i kořínky těch, co mě už dávno opustily. Pes v autě začal šíleně štěkat, slečna zůstala stát s otevřenou pusou a Frankfurtem řízené hodiny se vynulovaly. Že jsem všechna spojení ukončil a kopec opustil během několika sekund, mi asi uvěří každý. Zda tedy ještě byla na kopci expedice Sever či někdo jiný, odolný a impregnovaný, se už asi nikdy nedozvím. Jako každoročně ale i letos děkuji Jerrymu, že nás vytáhl na kopce. Zážitků bylo dost a až zlepším timemanagement, budou i ty z vysílání!

73!

RKu