Článek pro nás napsal TOMÁŠ VLAŠIM
Tak jsem si začátkem března říkal, kam bych tak vyrazil na pořádný portejbl. Nějak to pořád nevypadalo, a tak jsem zareagoval 7. a 8. března na DX nástěnku a při cestách po okrese Benešov párkrát vystoupil z auta a zaposlouchal se do vlnění na 446MHz. V sobotu to přineslo ze dvou QTH 8 spojení a v neděli spojení s Jakubem Letná Praha /p Sněžka, a to hned z 5 QTH.
Byl jsem spokojen. Příjemná spojení o víkendu, kdy jsem je nečekal. A jako zajišťovací pokus do PMR Cupu s více než osmi stovkami kilometrů to také nebylo špatné.
Pak se na netu objevily únorové výsledky PMR Cupu. No, co bych lhal, potěšilo mě, že i přes nepříliš oslnivých únorových 906km jsem zůstal v průběžném pořadí na prvním místě. Sice s odřenýma ušima v podobě 329km náskoku na Martina Kbely, ale přeci jen. A pak ve mně začal vrtat červíček, co to zkusit protáhnout ještě o měsíc... Čekal jsem, kam Martin vyrazí na březnový portejbl. Když se v DX nástěnce objevil Krakonoš (a nikoli Ještěd), byl jsem nalomen ještě víc. A tak netrvalo dlouho a přidal jsem do DX nástěnky svůj ještědský portejbl. A radši jsem si hned na netu koupil lístek na cestu tam i zpět, aby mě to náhodou nepustilo. Jak se blížil jednadvacátý březen, byl jsem stále nervóznější a nejistější, jestli tenhle datum byla dobrá volba. Myslím, že nejen já. Předpověď počasí byla ve stručnosti taková: "Celý týden bude hezky a na sobotu se vám to zkazí, zmoknete a bude vám zima." Rosničkáři se naštěstí sekli o pár hodin, a tak první déšť toho dne skropil moje kroky až při vystupování z posledního vlaku cestou domů. Ale to jsem předběhl. Takže šup kousek zpátky v čase.
V pátek večer už jsem tlačil očima na radaru blížící se déšť, aby se zpozdil aspoň o těch pár hodin, které budeme portejblovat. DX nástěnka už byla na tuhle sobotu pěkně narvaná a déšť by nás nikoho asi moc nepotěšil. Vstát v sobotu ve čtyři ráno nic moc.
Ale v pět už jsem seděl ve vlaku, pověsil vysílačku na okno, nasadil náhlavní soupravu a začal poslouchat. Proč? No vlastně jsem na ten den vyhlásil bojovku "zkus chytit na PMR Tomáše Vlašim", a tak jsem byl celý den na skenu PMR pásma. K mému překvapení jsem hned na první zastávce zaslechl komunikaci, ale brzy jsme se schovali za terén a komunikace zmizela. Pak po zbytek cesty na Ještěd už jen chůvičky, jeřábníci a další nebrejknutelná komunikace. "Uvidíme, co tahle bojovka přinese cestou zpátky," říkal jsem si.
Před desátou se v okénku vlaku objevil poprvé Ještěd a za chvíli už jsem vystupoval na libereckém nádraží. První tramvají jsem vyrazil směr Horní Hanychov, abych stihl nejbližší lanovku na kopec. V Horním Hanychově jsem ještě stačil vyfotit skokana na lyžích s Ještědem v pozadí a hurá k dolní stanici lanovky.
Lanovku v půl jsem neměl šanci stihnout, ale ta v jedenáct už byla moje. O pět minut později jsem vystupoval na Ještědu. Vytáhl jsem svoji starou Motorolku z baťohu, nacpal do ní náhlavní soupravu a vyvalil oči úžasem. Jak se konektor vnořil dovnitř, objevil se na displeji symbol příjmu, ale v HF bylo ticho. Zkusil jsem náhradní náhlavní soupravu. Výsledek byl stejný. Opakoval jsem několikrát pokus, až jsem uznal, že s touhle stanicí asi už HF nerozchodím. Tak jsem vytáhnul z batohu rezervní Motorolku T6, sestřičku téhleté šestky, která mě provází na portejblech úplně od začátku. Ta fungovala po zasunutí konektoru náhlavní soupravy správně, a tak jsem se mohl zapojit do cvrkotu na 446MHz. No, tak prudce to zase nešlo. Jen co jsem vystoupal od lanovky ten kousek cesty k vysílači, zjistil jsem, že pěkně fouká. Sundal jsem tedy nejdřív batoh, vykydal z něj většinu termotriček, co jsem do něj večer nacpal, a navlékl je na sebe. Na hlavu jsem přidal dva kulichy, na ruce tenké běžecké rukavice, batoh znovu hodil na záda a pak teprve přišlo hlavní číslo dne. Pět hodin na vlnách PMR!
První spojení se díky oblékání a řešení technických problémů s vysílačkou posunulo až na půl dvanácté. A prvním na vlně nebyl nikdo jiný nežli, zcela symbolicky, místní borec Jerry Nové Město pod Smrkem, který se blížil na QTH svého portejblu na Smrku 1124 m n. m. Přivítali jsme se v éteru a později jsme ještě mnohokrát prohodili slovo o aktuální situaci na pásmu, o uskutečněných QSO a o mnoha dalších věcech.
Pak už se to pomalu začalo rozjíždět. První půlhodinka přinesla pět spojení. Nejdelší bylo to páté s Jendou Levín /p Koukolová hora, které mělo 109km a v té chvíli bylo mým DX QSO dne. Hodina mezi polednem a jednou pak přinesla deset spojení. Z nich hned dvě předčila DX z první půlhodiny. QSO s Jendou Lubná na Lubenském kopci mělo bez jednoho kilometru 140km a spojení s Milanem Tábor /p Bukovec bylo ještě o dva kilometry delší. Chtěl jsem teď poznamenat cosi o kvalitě spojení, ale protože jich bylo přes čtyřicet, nějak si je nemůžu vybavit. No nic, psal jsem to do deníku. Takže koho by zajímaly reporty, musí se podívat na deník TADY. Nicméně u výše zmíněných cca 140km QSO to bylo radio 4 respektive 3. Vcelku pohoda.
Tak jo. Padla 13. hodina a v éteru se objevil konečně Martin Kbely. Jeho úvod byl: ".... a teď překvapení, QTH ..... " Řekl jsem si: "No to jsem zvědav, kde v těch Krkonoších nakonec je, když není na Krakonoši ani na Černé hoře." "QTH Malá Deštná," ozvalo se z vysílačky a já si sednul málem na zadek. Tak žádné Krkonoše. Nakonec Orlické hory. Martine, opravdu překvapení. Z lesa na Malé Deštné to šlo na 110km překvapivě čtyřkou. To jsem ještě netušil, kolikrát se ten den znovu uslyšíme.
Těsně po Martinovi se na "svůj" kopec vyškrábal taky Pavel Praha. A tak se ve 13:15 narodilo moje DX dne (Pavel ho později ještě o kousek překonal, ale o tom až dále). Nejdřív jsem si myslel, že Pavel nakonec nevyrazil na Šumavu. Čtyřkové až skoro pětkové rádio mi hrálo, jako by byl někde na Milešovce, ne-li rovnou dole pod kopcem v Liberci. Ale ne, Pavel byl opravdu /p Boubín 1362m n. m. a dělilo nás celých 212km! Kdyby nic jiného, stál díky tomuto DX tenhle portejbl za to.
Pavla jsem pak luxusně slyšel ještě mnohokrát ve stejné kvalitě až do jeho sestupu dolů. No a teď jsme vlastně u těch opakovaných QSO. Martin Kbely se celé odpoledne na nejrůznějších kanálech pokoušel udělat z Velké Deštné, kde bylo jeho cílové QTH, spojení s Pavlem Praha na Boubíně. Tolikrát to zkoušeli! Martin Pavla poslouchal bez problému R2-3, míst dokonce R4. Kolikrát ho slyšel, to ví jen on sám. Pavel však na Boubíně hlásil pro Martina neustále negativ. Párkrát jsem jim dělal relátko, takže celé to snažení jsem měl z první ruky. Bohužel tento den z toho spojení nebylo. Kousek tohoto pokusu si můžete poslechnout ZDE:
Zbytek portejblu přinesl ještě 11 spojení, ale už jen jediné z nich bylo delší než 100km, a to 147km s Vlastou Ostrov v Orlických horách nedaleko Hoblovny. Původně jsem chtěl být na kopci do lanovky v 17 hodin. Nakonec jsem volil jistotu a vyrazil stihnout svůj poslední vlak již v 16:30. Deník tohoto portejblu si můžete zobrazit kliknutím na následující mapku.
Co ještě říct k tomuto ještědskému portejblu. Nakonec se počasí zachovalo poměrně slušně a vlastně jsem celý den kromě teplejšího oblečení musel mít ještě na očích sluneční brýle. Prostě Ještěd byl ke mně ten den milosrdný. A nadělil pěknou řádku příjemných QSO, za což patří dík všem stanicím, které se ozvaly.
To však nemělo být pro ten den ohledně PMR ještě všechno. Když jsem nastoupil v Horním Hanychově do tramvaje, povedlo se nám s Jakubem Letná Praha /p Ještěd (který se tam připravoval na CB portejbl) naše první spojení z/do tramvaje (konkrétně do liberecké tramvaje č.3 /m Horní Hanychov). Pásmo jsem skenoval i dál celou cestu vlakem domů. Kolem Všetat pak došlo i na vyhlášenou bojovku, když se mě rozhodl odlovit Dan Lhota a taky se mu to několikrát podařilo. Svědkem tohoto lovu je dnes už jen deník číslo 1155. Vypadá zvláštně, ale i toto je možné. Bojovka "kdo mě odloví na cestě" prostě takhle vypadala a díky Jerrymu a jeho Deníku je tady pro nás možno zapsat i takovouto mobilní melu. Ne že bych to chtěl dělat každý týden, ale pro jednou to byla zajímavá zkušenost při realizaci QSO i psaní deníku. Možná to ve vlaku vypadalo trochu zvláštně, ale většina lidí měla sluchátka v uších a já měl náhlavní soupravu, takže Dana Lhota a šum odskvelčované radiostanice neslyšeli. Akorát jedna slečna občas loupla po mě okem, ale ta zas celou cestu chatovala na mobilu, tak taky neměla moc času mě sledovat. A já se snažil řvát do majku decentně. Teda jestli to jde.
No a to bylo z březnového portejblování Tomáše Vlašim v podstatě všechno, nebo alespoň to nejpodstatnější. Díky všem za spojení a těším se s vámi zase brzy na slyšenou na vlnách PMR.
