CB - PMR radiostanice a vysílání

aneb horská dráha v Českém Středohoří.
(Jakube, díky za prima článek...)

---

Jerry Nové Město nám připravil na první letní den PMR štafetu a Martin Kbely ji ještě opepřil letním nočním bonusem pro PMR kopce. Tak to je tedy výzva. Otvírám mapu a začínám plánovat, kde by se dala pěkně strávit letní noc a ráno být na tom správném kopci pro PMR štafetu. Mé mlsné oko padá na České Středohoří plné zřícenin a zajímavých kuželů, které by byly stylové právě pro noční vysílání. Při hledání nějakých informací na netu narážím na články o zdolání všech sedmistovek v Českém Středohoří v jednom tahu a nápad je tu. S odstupem času, kdy vzniká tento článek, mohu říci, že pěkně blbý nápad, ale z hlavy jsem ho již vypudit nedokázal. Hned v zárodku vyškrtávám Sedlo, které sice patří také k sedmistovkám, ale je na druhé straně Labe a je dost z ruky. Bylo by pěkné mít 7 sedmistovek, ale i těch šest kousků působí docela majestátně.

Vítej v kraji sopek - Lipská hora a Lovoš

Sedám k mapě, klikám, klikám a postupně nacházím okruh, který by se dal za cca 12 hodin na kole zmáknout i s vysíláním. Kilometrově to vychází přijatelně, padesátka by se měla dát udělat v pohodě. Po přepnutí se na výškový graf, ale začínám trochu pochybovat. Vypadá to, že jsem se naboural do plánku projektanta horských drah. Ve Středohoří neexistuje hřebenovka, natož nějaká rovinka. Prostě jen nahoru, zpět do údolí a znova nahoru na další vrchol... to celé 6x za sebou. Stále jsem optimista, nahrávám trasu do Garmina a v sobotu dopoledne balím do batohu vše potřebné k jízdě a hlavně k vysílání. Kontrola světel, baterek, vysílačky, velké svačiny... a odpoledne autem směr Kocourov (JO60XM), který jsem si vytýčil jako start a cíl celého mého putování.

Průhled z Ostrého směrem na jih

U Roudnice se mi, již asi po sté, otvírá pohled na nádhernou krajinu v okolí Lovosic, kterou jsem vždy obdivoval. Dnes to ve mně ovšem vyvolává trochu jiné pocity a při pohledu na majestátné kužely sopek si kladu otázku, co tady vlastně dělám. Ale již je tu Kocourov a není cesty zpět. Je půl sedmé večer, shazuji kolo ze střechy, montuji světla a pomalu vyrážím směr Ostrý (JO60WL). Libuji si, jak jsem to hezky naplánoval a na rozjetí mám 5 km po pěkném asfaltu v mírně zvlněné krajině. Prvních a posledních 5 km, kdy si ještě "libuji". U Mrskles začíná asfalt stoupat a značka 12% naznačuje, co mě čeká. Co bych později za tuto značku s tak mírným sklonem dal. Po najetí na turistickou značku přichází další zjištění, že ne všechny cesty budou mapově sedět a hlavně, že jejich kvalita a "šířka" určitě nebude odpovídat tomu co je v optimistické mapě. Po pár stovkách metrů se slušná cesta mění v pěšinu a po chvilce již stojím po pás v trávě a mezi stromy hledám náznaky pokračování cesty. No nic, bajk jde ke stromu a další postup je již direttissimo, pěkně kolmo na vrstevnice. Zapínám přední náhon a za chvilku již stojím funící jak sentinel na vrcholu Ostrého (JO60WL). O výhledech si mohu nechat jen zdát, ale cca 50m od vrcholu, výškově zanedbatelně je díra mezi stromy, směřující do České kotliny. Uvelebuji se na kameni, vytahuji Inteka a posílám do světa první výzvy. Je 20:01 a dnešní den mi startuje Jarda Koštice z Krušných hor a hned za ním se mi otvírají Orlické hory a Pavel Kostelec nad Orlicí. No, paráda, to je slušný začátek. A sakra! Intek hlásí LOW BATTERY. Vždyť jsem je všechny proměřoval, nabíjel a vadné vyřadil. Krve by se ve mně nedořezal. Mám sice náhradní sady, ale po dvou spojeních je to trochu čára přes rozpočet. Baterky si doma eviduji, takže zvedám telefon, volám, synátor otvírá tabulku a hlásí, že opravdu baterka Intek 2 a 5 je o řád slabší, než zbytek. To je ta lepší varianta, jen sem je prostě nevyřadil a tupě narval ve spěchu do vysílačky. Nahrazuji je novými a mašinka opět naskakuje v plné palbě. Tep se mi uklidňuje a pokračuji dále. Naštěstí je to poslední technický problém dnešního nočního vysílání. Čekám ještě na tu správnou hodinu a ve 21:12 mi startuje dnešní bonus Vláďa Litvínov a o minutu později Jakub Praha Letná z Brd. Můžu balit a hurá dolů hledat kolo.

Ostrý - výhled na Košťálov - tudy to musí projít

Sestup je částečně po pr... a někdy i na nohách a dole jsem rád, že mohu znova osedlat svého oře. Přesun na Hradišťany není dlouhý a dokonce i cesty jsou fajn a dá se jet docela svižně. Až na vrchol Hradišťan (JO60WM) vede malá pěšinka, takže výjezd je až k patníku, kde trochu děsím dva čundráky. Uklidňuji je, že mohou v klidu pokračovat ve své činnosti a jdu kousek níž na louku, abych je svým monotónním "výzva, výzva..." nerušil. Moc to tu neběhá, spíše musím běhat já, dle směru spojení, ale po půl hodince mám 5 relací. Balím, zapínám světla na kole a valím dolů. Za zády slyším trochu vyděšený, tlumený výkřik "Ty vago, von je tu na motorce". Solar Storm opravdu dobře svítí a po cestě dolů ještě plaší dalšího kolegu táborníka, kterého ale vzápětí uklidňuji, že jeho kamarádi nahoře již pečou buřty a čekají na něj.

Hradišťany po západu Slunce

Parádních 6km sjezdu po široké cestě až do Štěpánova, zpříjemněný pozorováním vysoké zvěře mi kazí jen pomyšlení, kolik ztrácím nadmořské výšky, kterou budu muset zase nabírat. To jsem vše věděl už dopředu, ale teď v reálu je to nějaké takové horší. Za Štěpánovem se opravdu asfalt zvedá a za Lukovem se mění na panelku a nemilosrdně stoupá k další kótě Pařez (JO60WN). Po 5km stojím pod další homolí s těžko prostupnou buší trávy, takže kolo jde opět přivázat ke stromu a hurá na čtyři. Asi po dvaceti minutách vykukuji z trávy u vrcholové schránky a hledám volné místo mezi stromy, kudy pošlu 70cm vlny ven. Objevuji malou mýtinku, která je zválená a pěkně rozrytá, takže se mi vybavuje debata o divočácích na místní diskuzi. Ani silné světlo baterky ale neobjevuje žádný pohyb v okolí. Vyndávám nádobíčko a začínám aktivovat, tentokráte již za bonus 3. Hned se mi ozývá Láďa Litvínov. Krátké pauzy mezi relacemi využívám k nočnímu obědu. Tělo moc jíst nechce, ale musím tam něco nasoukat, protože nad ránem bude nechuť ještě větší a hlaďák by se tady nemusel vyplatit. Aktivaci mi zachraňuje Míra Nový Knín, Tomáš Drozdov a spolubojovník v Českém Středohoří Zdeněk Pokratice ze Sedla. Další půlhodina je již naprostý klid na pásmu, jen na osmičce huláká nějaký PMR potěr, který se asi domáhá rodičů. Balím a sestupuji ke kolu. Je neuvěřitelné, jak se nechá mozek v noci zblbnout a zavede člověka o cca 300m jinam, než odkud vyšel. GPS však funguje a reflexní nálepky na kole dopomáhají v dohledávce mého dopravního prostředku.

První paprsky Slunce na Milešovce

Vzhledem k lehké časové sekeře, stavu lidí v éteru a k zarostlému vrcholu Kleče (JO60WN), operativně rozhoduji tuto kótu oželet a soustředit se na Kletečnou a závěrečnou Milešovku, kde mě čeká hlavně štafeta. Následuje opět parádní sjezd až ke státní silnici I/8, ze které mám v noci trochu nedobrý pocit, ale svítím jak vánoční stromeček, tak se těch pár nočních jezdců v autech vyhýbá velkým obloukem a vše jde jak po másle. Cestou si ještě prohlížím noční Milešovku rýsující se na noční obloze a říkám si, jestli fakt nejsem magor. V tom mě ujišťují i v Bílkově, kde probíhá nějaká oslava na zahradě a rozveselení popíječi mě zastavují a ptají se, kde že tady bloudím takhle po půlnoci. Po vysvětlení sice nechápou, ale je to prý určitě dobrý důvod abych si dal jedno malé točené pro zvednutí morálu. Panáka již musím odmítnout s tím, že mě honí čas, což sice taky nechápou, ale tolerují. Uff, mám kliku, panák by mě asi teď zabil. S povzbuzováním jak na Tour de France se vydávám dále do tmy. Při příjezdu pod Kletečnou si vybavuji Donaldova varovná slova, která pronesl při naší relaci na Ostrém: "Je to tam zarostlé, drž se cest!!!" Sakra, které cesty měl na mysli. Zelená značka ihned mizí ve vysoké trávě a naděje na nějakou cestu jsou pohřbeny okamžitě po vjezdu do lesa. No nic, o 200m výše je na mapě velká cesta, tak hurá na ní. No hurá, těch 200m mi trvá 20 minut a narážím na malou pěšinu spíše jak od divoké zvěře, než aby to byla lidská práce hodna zaznamenání do mapy tučnou plnou čarou. Ale paráda, dá se po ní jet a přivádí mě cca 100 výškových metrů pod vrchol do poměrně čistého lesa. Sesedat a již vyzkoušeným pohybem s náhonem 4x4 vzhůru na Kletečnou. Kde není křoví, tam jsou kameny a Klenetečná je teda z hodně kamenů, které nejsou zrovna pevně umístěny na podloží, takže výstup se značně komplikuje a 20m pod vrcholem mám pocit, že fakt už asi chcípnu. No konečně, vrchol (JO60XN) a kousek pod vrcholem krásné kamenné moře s výhledem na noční údolí a nedalekou Milešovku. Světla vesniček působí na moji mysl hodně kladně a kochám se výhledem, dokud můj zrak nespočine na té hrozivé homoli vypínající se na jihozápadě. Klíííd, seď, odpočívej, zapni vysílačku na sken a dej si sváču. To půjde, máš čas... uklidňuji se. V tom zaslechnu Tomáše Vlašim, jak komunikuje s Jerrym na Jizeře. "Brejk, brejk, Tomáši brejk", hulákám jak o život v půl třetí ráno a jsem odměněn poklidným hlasem: "Jerry máme tady brejka a vypadá to na Jakuba". "Jo, Tome jsem to já a to že ti vypadávám, není signálem, ale tím jak ještě stále funím". Paráda, spojení s Tomem mi vlévá opět sil do žil. Jerryho mám jen jako změnu modulace, ale na spojení to není. Opět mě Tom uklidňuje a vyhání Jerryho ze spacáku, aby vylezl výše. Taky poskakuji jako kamzík po kamenné moréně a hledám co nejlepší signál. A je to, Jerry je tu, trojkové, chvílemi i ž čtyřkové rádio a pohodový pokec. Pánové díky, to fakt bodlo. Ještě chvilku relaxuji a připravuji se na sestup, ale hlavně na závěrečnou Milešovku. Stále posílám výzvy do světa a těsně před třetí, kterou mám danou, jako odjezdový čas se z vysílačky ozývá promrzlý Jakub Praha Letná z Brd. Vyměňujeme si informace o zahřívacích metodách, které mají v Brdech zmáknuté lépe a hlavně příjemnější než já a mohu opustit Kletečnou. Tentokráte jdu dolů hodně opatrně, neboť ty kameny v noční tmě fakt nic moc a nemíním tady zakončit svoji pouť předčasně. Tentokráte kolo nacházím hned a vyrážím pěšinou zpět do civilizace. Nechce se mi tou hroznou trávou, kterou jsem se prodíral nahoru, tak si trochu zajíždím, s tím, že je tam další cesta, kterou se dostanu na asfalt. No jasně, proč by tu měla být cesta, když tu může být zarostlý koridor mezi stromy, kterým se opět pěšky prodírám další půlhodinu až na posekané pole, po kterém to již sviští jak na závodech.

Ranní Lovoš

Přejíždím opět státovku, peru do sebe násilím sladkou tyčku, zařazuji něco lehčího a začínám stoupat po žluté na Milešovku. Docela to jede, stoupání do cca 8%, parádní cesta. Pak se ale cesta láme do malého úvozu, kameny, převod "na kašpárka"... moje technika jízdy již nyní neoplývá brilancí, kolo si dělá co chce, takže radši hup dolů a tlačit. Po chvíli to zase už jede, ale jen na chvíli, zase dolů a hybaj po svých. V hlavě to moc nejde a už se mi tam honí i myšlenky, že v tom Bílkově budou určitě ještě pařit a není to daleko... ale kuš, padej nahoru, svítání, výhledy, svačinka, štafeta. Vydávám jasný rozkaz "Legs shut up!" a tlačím. V posledních serpentinách pod vrcholem do sebe tlačím speedgel a s jeho pomocí se vypotácím na vrchol Milešovky (JO60XN). Jo, je to tu, jsem na nejvyšším bodu své noční cesty. Do východu Slunce zbývá ještě 20 minut, takže rychle zapínám vysílačku. Okamžitě lovím dva mé noční průvodce éterem a přeji Tomášovi i Jerrymu krásné ráno. Hned nás brejkuje Bára a na pásmu to zase ožívá. Éter mě odměňuje a pouští signál až do Orlických hor k Pavlovi na Rampuše.

Bezděz zalitý ranním Sluncem

Překvapuje mě, kolik lidí sem, na vrchol Milešovky, přišlo na východ Slunce a na vyhlídce je plno. Odmlčuji se z vysílání, abych nerušil toto monumentální přírodní divadlo, beru do ruky foťák a užívám si první hřejivé paprsky Slunce. Celý zážitek pak reportuji Jerrymu, který sedí momentálně v mraku, nic nevidí a marně svolává účastníky štafety.

Kletečná - tam vzadu je někde Jerry

Éter se začíná po půl šesté konečně zaplňovat, jednotliví účastníci se párují do štafety, dělají se poslední "volná" spojení a v 6:00 přichází Jerry a prosí o radiový klid. Je to tu, moje první štafeta začíná. Před štafetou jsem neslyšel ani jednu mojí protistaničku, tak jsem trochu nervózní, ale štafeta běží, takže vyčkávám na Pavla Hrobka, od kterého budu přebírat. Štafeta po cestě překonává ještě malé zádrhele, které buď Jerry, nebo přímo kluci na kopcích řeší naprosto brilantně a mohu z vysílačky slyšet: "Pavel Hrobka dává na Jakuba Řevnice". Tak jo, přebírám si svoji chvilku odpovědnosti i slávy a předávám slovo na Luboše96 Česká Lípa, který v pohodě přebírá a jede se dále. Slyšitelnost u mě končí cca v půlce štafety, takže trochu nervózně pauzíruji a čekám na druhé kolo. Začíná pršet. Schovávám se pod stříšku na schodech u vstupu do baráku radiokomunikací, kde mě po chvilce "vyrušuje" jeden z obsluhujících a ptá se, jak to lítá a co mám všechno v deníku. Ale to už se ozývá Ála z Černé hory, takže za chvilku jdu na řadu a posílám štafetu dále směrem k jejímu zdárnému cíli. Povedlo se, pomyslný štafetový kolík je zpět u Jerryho na Jizeře. Díky Jerry parádní akce, tolik lidí v éteru jsem snad ještě neslyšel.

Nastupující oblačnost

Déšť trochu zhoršil podmínky, takže ještě pár posledních spojení do osmé, poškádlit Martina na Ještědu, ať už taky nezakulacuje svojí vysílací bilanci (kdo to číslo pak má číst v PMR lize - dnes už vím, že do tolika ani snad počítat neumím) a balím. Mrzí mě, že se nepovedlo spojení na Boubín, Černou a Kraví horu, které jsem při štafetě slyšel. Ale člověk nemůže chtít všechno. Na druhé straně kopce ještě chytám Apolla na Klínovci, ale to už je dneska fakt poslední relace.

Buková hora

Teď už jen zasunout sedlo až k rámu a hurá na pekelný sjezd směr Milešov. Tomu se říká parádní ukončení vyjížďky, úzká cestička ve svahu, kameny, zatáčky, hůůů, to je kalup, vidlice jede v celém rozsahu, hlavně z toho splašeného kozla nevypadnout ze svahu dolů. Unavený, nevyspalý, ale spokojený brzdím u auta, nakládám kolo na střechu a hurá domů. Ještě mě tam čeká nějaká práce. Dámo, tedy spíše slečno a pánové, všem patří velký dík za spojení, která pobavila, zahřála, povzbudila a doprovázela mě na tomto nočním putování. Prostě super. 73 všem a někdy zase naslyš.

Jakub Řevnice

Milešov a jeho paní

Tisková verze článku