Tomáš Vlašim nám líčí zážitky z nedávného PMR-kového Z(a)mrzlého éteru, který prožil na vrcholu Pradědu...

V pátek bude chodit Mikuláš! A v sobotu péemerkaři po kopcích. Tak vypadal v České republice 5. a 6. prosinec roku 2014. Mikuláš mě sice nechal chladným, ale sobotní předpokládané hemžení péemerkařů mě rozehřálo k poslední velké PMR akci roku 2014.

Ve čtvrtek jsem naházel do batohu tu nejlehčí možnou výbavu na třídenní PMR portejbl a šel spát. Budíček v pátek ve 4:45 byl jako rána do palice, ale na vlašimské nádraží jsem trefil, našel jsem správné stanoviště a v 5:35 zahájil cestu do místa vysílání. Nejprve hodinu a půl busem do Kolína, pak vlakem s jedním přestupem a nakonec zase autobusem. Tedy ono to nebylo tak úplně nakonec, protože na úplný konec cesty přišlo pěší stoupání k cíli cesty (a zároveň startu portejblu), tedy k vrcholu Pradědu do výšky 1491 m n. m. v lokátoru JO80OB.

Už dole na Hvězdě pěkně fičelo a nad hlavou se honily těžké mraky, ze kterých naštěstí nevypadávaly žádné srážky. Do mraků jsem se postupně vnořil a do nedělního dopoledne jsem z nich nevytáhl paty. Cestou nahoru se vítr překvapivě utišil, aby se do mě pořádně opřel zase až těsně pod vrcholem hory. Na prosinec bylo celkem ucházející počasí. Protože byla mezisezona, moc lidí jsem cestou nepotkal, ale to se čekalo. Vítr a vlhkost tvořily na tyčích kolem cesty námrazu až 20 cm dlouhou, vytvarovanou hezky proti směru převládajícího větru. Na vrcholu bylo námrazou obaleno skoro vše. V neděli i celá auta, která dorazila v pátek odpoledne a přes víkend se z nich staly ledové zámky.

V pátečním odpoledni jsem nakonec dorazil na vysílač a ubytoval se v turistické ubytovně v suterénu. Bylo tam teplo a dokonce i postel s povlečením, takže jsem dal chvíli odpočinek, pak jídlo v restauraci a po osmé večer jsem zkusil první PMR výzvy. Taktika byla jasná. V sobotu do toho budu řvát celý den a dá se předpokládat, že večer už nebudu moct mluvit, takže večerní hodiny pro PMR Cup zkusím naplnit už v pátek.
A povedlo se. Po čtvrt na devět večer se ozvali Jirka Karlovina, Karkulka a František Svinčany a s nimi přistálo v deníku prvních 318km. Unaven po celodenním trmácení jsem se spokojil s jejich ujištěním, že technika funguje, a vrátil jsem se do tepla vysílače, abych se připravil na sobotní hlavní část akce.

V sobotu byl budíček před šestou, za což patří díky Martinovi Kbely, který na sobotu 6.12.2014 vyhlásil akci Z(a)mrzlý éter s dvojnásobným bonusem pro lovce v soutěži PMR Kopce. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem vážil cestu na svoji oblíbenou, ale přeci jen trochu příliš vzdálenou horu.

V sobotu tedy úderem 6:12h (začátek Z(a)mrzlého éteru) jsem dal první výzvy. Na druhé straně v Praze pozorně poslouchal (jak jsem se dozvěděl později) Senior 43, který se rozhodl toho dne ulovit svůj osobní DX rekord. Po ránu jsme se ale neslyšeli, a tak jsem hýkal do té doby (obcházeje při tom vysílač kolem dokola), až se z éteru ozvalo: "Brejk, Honza Chvaletice!" a první spojení dne bylo na světě. Vyměnili jsme povinné údaje a prohodili pár vět. Na další výzvy se vracelo ticho, a tak jsem zalezl zpět do vysílače nabrat síly na zbytek dne. Do snídaně zbývala ještě chvilka, kterou jsem vyplnil krátkým spánkem.

Snídaně byla mohutná a ukázalo se, že to byl dobrý tah, protože to usnadnilo pobyt v zmrzlém éteru kolem věže. Tam jsem se znovu vydal krátce po půl deváté, abych chytil ohlášené portejblisty, a tak do devíti přibyla další tři spojení do deníku.

Po půlhodinové pauze to začalo naskakovat až do 10 hodin, kdy se objevil první DX přes 150km, a to celých 196km na Pavla Praha a později na Andreu Praha /p Ďáblice, hvězdárna. Dotkli jsme se téměř 200km hranice. V rámci testování sousedního pradědského lokátoru jsme zkusili spojení i tam. Opět se ukázalo, že JO80OC je pro spojení do Čech vždycky ten horší. A čím delší spojení, tím hůř.

Pak šla další spojení až do 12 hodin. V 11:54 jsem zapsal poslední spojení před změnou QTH a vydal jsem se pro obsluhu výtahu. Další hodinu jsem trávil výzvami na vyhlídkové plošině ve výšce 73m nad zemí. Výhled nebyl žádný. Navíc je to místo pro PMR vysílání poněkud problematické. Místa s dobrým příjmem se střídají s úplně hluchými, a tak navázání spojení je kolikrát laborování s centimetry - mnohem víc než venku pod věží. Za hodinu se z věže podařilo udělat celkem 8 spojení, a z toho bylo 5 přes 100km. Když už se hodina mého času na plošině začala nachylovat, ozval se k mému překvapení a veliké radosti poměrně čitelně Senior 43 /p Bílá hora. Tohle bylo opravdu o centimetrech, nemohl jsem se téměř pohnout, abych neztratil signál. A to se podařilo. Nejen že jsme si vyměnili povinné údaje, ale prohodili jsme i pár vět, které byly především výrazem našeho oboustranného nadšení a radosti z toho, že se tohle spojení povedlo. Nakonec se z něj stal můj i Seniorův DX dne, Seniorův osobní rekord a moje druhé nejdelší spojení na PMR v životě a nejdelší letos. Krásné čistokrevné PMR spojení o délce 208km mezi Prahou a Pradědem, a to s Motorolou T6 na Pradědu a s její mladší sestřičkou T60 v rukou Seniora 43 na Bílé hoře. Těsně pře odchodem z plošiny jsem zavadil v éteru ještě o Dana Lhota /p Praha Ládví, a protože pán od výtahu měl pochopení, nechal nás dodělat i tento 196km DX, který se tak urodil v 12:59. Pak následovala pauza, abych se z toho všeho vzpamatoval.

Kolem druhé odpoledne jsem zahájil další sérii výzev, která do 16:05 přidala dalších deset spojení. Mezitím se setmělo a já zalezl do vysílače, abych se zahřál a doplnil tekutiny. A to byla, jak se ukázalo později, obrovská chyba! Když jsem o půl hodiny později vylezl ven a začal dávat výzvy, bylo mi trochu divné, že nikdo není v éteru. Ojediněle se ozval nějaký ten Polák, většinou někomu sděloval, že ho neslyší. A tak jsem dával od cca 16:45 do 19:18 výzvy bez jediné odpovědi. Už mi to začalo být divné, že by v éteru v sobotu večer bylo takové pusto a honily se mi hlavou nejrůznější myšlenky o tom, co se děje. Co se skutečně dělo jsem se měl dozvědět právě v 19:18, kdy se ozval Petr Petřvald, aby upozornil neznámého operátora, že sice klíčuje, ale nic neříká a na konci je akorát slyšet roger beep. Reagoval jsem na jeho výzvu a on opakoval svoje upozornění. Pak mi to došlo! Vyrval jsem náhlavní soupravu a vzal to na přímo do vysílačky! To už jsem byl slyšet. Ten klíčující nešťastník zamořující kanál hluchými výzvami jsem byl já. Jak jsem se na půl hodiny schoval do věže, zřejmě roztál led vytvořený párou od úst a natekl do mikrofonu, kde po návratu na mráz zamrzl. A tak sluchátko mi do ucha dávalo, ale mikrofon byl němý. Takovou technickou závadu jsem tedy ještě neměl.

Večer jsem zakončil dalšími dvěma spojeními kolem osmé večer. Protože se začal zvedat vítr, zato teplota šla dolů a hlasivky začaly vypovídat službu, rozhodl jsem se portejbl zakončit po 23 hodinách a 58 minutách od prvního spojení. Stalo se tak spojením s Kapitánem Pardubice, kterého jsem celý den tušil v éteru, ale spojení proběhlo až večer ve 20:14. No potom následovalo sušení deníku, který byl totálně promočený, večeře, balení a šup na kutě. Ráno v osm jsem si vzal fidlátka a vyrazil z vysílače pěšky s nordicwalkingovými holemi do mlhy vstříc větru a vlhkosti, přetopeným autobusům a drncajícím železnicím, které mě v pozdních večerních hodinách vyklopily na mém domovském nádražíčku. Byl to pěkný portejbl!