Článek s pěknými fotkami nám zaslal Tomáš Vlašim. Tomáši díky.
Konec podzimu a začátek zimy roku 2012 mě zastihly v Jeseníkách. Měl jsem tři soboty před sebou, vysílačku v kapse, a tak jsem všechny tři soboty věnoval PMR portejblům.
Hřeben Jeseníků z Priessnitzových lázní Jeseník
První portejbl směřoval na vrchol nejvyšší moravské hory Pradědu do nadmořské výšky 1491m v lokátoru JO80OB. Když jsem z Jeseníku stoupal autem do kopců, nevypadalo to nijak zvlášť hezky a na Hvězdě u Karlovy studánky, kde jsem nechával auto a přestupoval na kyvadlový autobus na Ovčárnu, jsem se rozmýšlel, zda by nebylo lepší se vrátit. Na tohle rozmýšlení mám ale lék. Zveřejnění portejblu na www.cbpmr.cz. To, že se najde určitě pár dalších lidiček s vysílačkou někde tam dole, mě vždycky nakopne k tomu, abych necouvnul. Už na Ovčárně bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Čtyřkilometrové stoupání po namrzlé silnici na vrchol hory, kdy rychlost větru stále stoupala a viditelnost stále klesala, mě totálně vyfoukalo, takže první krok na vrcholu byla zastávka v místnosti uvnitř vysílací věže, kde jsem na sebe navlékl všechny zbývající vrstvy oblečení, které jsem ještě měl v batohu na zádech včetně dvou kulichů a dvojích rukavic. Teprve potom jsem vyrazil ven do bílé vichřice. Proti plánu jsem měl zpoždění. Ale netrvalo dlouho a na výzvu na osmém kanále se mi ozval Honza Chvaletice. I v tom větru bylo spojení srozumitelné, radio 5 a 131 kilometrů mezi námi. Krásný začátek. To mě sice poněkud rozehřálo, ale raději jsem začal hledat nějaké závětří. Našel jsem ho na západ od věže asi u rampy pro zásobování někde na rozhraní s lokátorem JO80OC (ale tu čáru mezi lokátory jsem vážně neřešil). A tady jsem ve 12:15 poprvé zaslechl hlas až ze středních Čech. Byl to Pavel Praha na portejblu na Skalce u Kostelních Střimelic v Posázaví. Rádio tři a sílící vítr sice komplikovaly spojení, ale nakonec se po drobném popocházení našlo to správné místo a mohli jsme si popovídat na vzdálenost 175km, která se tak stala nejen nejdelším spojením dne, ale také mým osobním DX rekordem (který se později z Jeseníků podařilo ještě dvakrát vyrovnat).
Výškový profil mezi Pradědem a Skalkou
V další hodině proběhlo šest spojení na Moravu a do Slezska, zejména na Ostravsko a k Olomouci. Pak jsem musel zařadit technickou pauzu, abych nezmrzl. Strávil jsem ji u polévky v restauraci ve věži. Protože po pauze jsem uviděl u výtahu na vyhlídkovou plošinu obsluhu, zeptal jsem se, zda není aspoň odtamtud vidět nebe a slunce. Po ujištění, že občas skutečně ano, rozhodl jsem se zbytek portejblu strávit tam, 76m nad povrchem země. Oblohu jsem zahlédl sice jen letmo,
zato pobyt v této výšce přinesl dalších osm spojení, ze kterých tři měly přes sto kilometrů, ty na Sněžku a na Češov dokonce přes 130. Celkem tento portejbl dal 16 spojení v celkové délce 1417km a osobní DX rekord. Sice to bylo díky počasí dost hardcore, ale dolů jsem se vracel spokojen tak, že ani počasí nemohlo vyfoukat zpod dvou kulichů moji radost.
Připojuji mapku spojení.
Mapka spojení portejblu na Pradědu v loc. JO80OB 17.11. 2012
Druhý portejbl směřoval v sobotu 24.11. na Červenou horu nad známým lyžařským střediskem Červenohorské sedlo v lokátoru JO80ND. Vrchol Červené hory ve výšce 1333m je ovšem nepřístupný, takže se celý portejbl odehrál na severním úbočí hory ve výšce cca 1320m. Už ráno to vypadalo znovu na celodenní pobyt v bílém mlíku. Ale volná sobota zvala aspoň to zkusit. A tak jsem sedl do auta a vyjel na Červenohorské sedlo do výšky kolem 1000m. Už v serpentinách pod sedlem jsem vjel do mlíka a na liduprázdném parkovišti musel hned přidat pád kusů oblečení z batohu, protože pěkně foukalo. Pak jsem se vydal vstříc PMR dobrodružství. Na batohu připnutá malinkatá Motorola T4 s duhovkou skenovala pásmo a občas zachrochtala. Jinak bylo ticho přerušované jen poryvy větru, který hnal mraky přes sedlo od šumperské směrem k jesenické straně sedla. Nikde ani živáčka. Jak jsem stoupal po červené turistické značce k vyhlídce nad sjezdovkou o sto výškových metrů výše, chvílemi se zdálo, že se bílá mlha prosvětluje. Skutečně se ale začaly mraky protrhávat až pod Bílým sloupem ve výšce kolem 1200m. Tam jsem také potkal jednoho z pěti lidí, se kterými jsem se za celý den míjel. A poprvé přes filtr mraků uviděl slunce.
Pod Bílým sloupem slunce začalo prosvítat skrz mraky
Pak už stačilo jenom pár desítek kroků k tomu, aby mraky zůstaly pod mýma nohama a počkaly tam po celý zbytek portejblu. Když jsem se ohlédl, za mými zády se přelévaly mraky od západu přes Červenohorské sedlo na jesenickou stranu, kde se rozpouštěly, aby po nich v jesenické kotlině nezůstalo ani památky. Nad nimi se majestátně tyčil Praděd.
Praděd nad inverzní oblačností v Červenohorském sedle
Sluníčko pomalu rozpouštělo krystaly námrazy na stále nižších a nižších stromech, mezi kterými jsem se prodíral dál po žluté značce k vrcholu hory. Bylo ledovo a zároveň mokro, sluníčko dělalo, co mohlo, každou chvíli zakřupal rozpadající se ledový krunýř na stromech. Vrchol hory jsem minul bez povšimnutí a zastavil se až na místě portejblu, kde jsem potkal další dva lidi. Pak následovalo tři a půl hodiny na skalách severního úbočí, kdy jediní lidé, se kterými jsem byl v kontaktu, byli ti s vysílačkou někde dole pod bílým oceánem inverzní oblačnosti.
Morava pod inverzním oceánem
První se ozval na výzvu Mirek Pětka Roseč na portejblu na Horničí ve výšce 701m. Pěkný začátek na vzdálenost 84km. Hned další dvě spojení už byla přes sto kilometrů. Shodou okolností na druhé straně byl v obou případech Martin. Na východě Martin Orlová (101km), na západní straně Martin Žďár (106km). Během portejblu pak přibyla ještě další tři spojení přes 100 km. Přitom DX 122km tentokrát mířilo do Polska, odkud se mi ozval z Goleszowa v lokátoru JN99IR Przemek. Zajímavé pro mě bylo jeho polské spelování, kterému jsem sice perfektně rozuměl, ale bylo to zvláštní, protože zaznívala úplně jiná (pro mě dosti poetická) slova než při spelování českém nebo anglickém. Neustále jsem se snažil měnit polohu na skalkách i mezi nimi v naději, že se podaří odkrýt i jižní směr. Ale jak je vidět i z mapky spojení, tento směr je z tohoto QTH uzavřen, a to nejen samotným vrcholem Červené hory, ale i Pradědem a dalšími kopci na jihu.
Mapka spojení z portejblu na Červené hoře v l. JO80ND 24.11. 2012
Nejdelší tuzemské spojení bylo s Vencou Lysá Hora (Beskydy) v lokátoru JN99FN na pěkných 122km. Venca hlásil, že vidí i vrcholky Tater nad oblačností. Nádhera. Mě stačilo slezsko-moravské moře pod nohama.
Motorola T4 na expedičním batohu nad oblačným oceánem pod Červenou horou
Nemohl jsem se od něj odtrhnout, a tak jsem dával výzvy i po patnácté hodině, kdy jsem si stanovil deadline pro návrat do sedla. Slunce zapadající do mraků bylo však natolik fascinující, že jsem se rozhodl čekat až do maxima. A vyplatilo se. Poslední spojení sice proběhlo před patnáctou hodinou ve 14:44 na Vencu Hájov (95km), ale přírodní scenérie po patnácté hodině vše bohatě nahradily.
Západ slunce do inverzní oblačnosti z úbočí Červené hory
Sestup se odehrál již téměř za tmy a na vlně PMR se ozývala už jen expedice radioamatérů na Javoří (první spojení ve 12:55 s členem expedice Milanem Olomouc na 44km). Bylo s nimi domluveno CB spojení po mém návratu do auta v Červenohorském sedle. To se ale nepovedlo, a tak jsem se s nimi na PMR rozloučil a začal sjíždět ze sedla už za úplné tmy do Jeseníku, kde se mi na CB ozval Meteor Jeseník portejbl Šerák, se kterým jsme jako s prvním probrali můj červenohorský portejbl, který během cca 3 hodin nadělil 13 spojení v celkové délce 1225km.
Třetí a poslední jesenický portejbl mě zavedl podruhé na Praděd. Tentokrát již zasněžený. Mezi Ovčárnou a Pradědem se proháněli běžkaři z jesenického lyžařského oddílu i polská lyžařská reprezentace, užívající si první dostupný tréninkový sníh. Jak to ale bylo skutečně, o tom svědčí kuriozní dopravní nehoda, ke které došlo při mém výstupu na cílové QTH a při které se srazili cyklista a lyžař tak nešťastně, že musela být na Ovčárnu povolána sanitka záchranné služby. Tento den se tedy dotkali pan Podzim a paní Zima. I díky tomu vše začalo prosluněným výhledem z Ovčárny na Praděd.
Ovčárna, v pozadí Praděd
A po celý zbytek dne slunce nezmizelo z modromodré oblohy. Po příjezdu na Ovčárnu jsem na batoh jako obvykle připnul Motorolu T4 s duhovkou a zapnul skenování. To jsem ale brzy zase vypínal, protože na prvním kanále bylo takové rušení, že se to nejen nedalo poslouchat, ale dokonce kvůli němu byl první kanál na celý portejbl nepoužitelný. Motorolka tedy zůstala na sedmém kanále, kde jsem čekal někoho z ostraváků. Nakonec ale celý výstup proběhl bez spojení, přestože už od odbočky na Švýcárnu jsem začal dávat výzvy pomocí T6ky.
Dva vysílače - v popředí Motorola T6, v pozadí věž vysílače na Pradědu
Stejně jako při prvním pradědovském portejblu jsem na vrcholu nejprve nabalil na sebe zbytek oblečení z batohu a vyrazil tentokrát do zimní pohádky.
Pod vysílačem a nad oblaky
První spojení dne proběhlo přesně ve 13:00. Sice jsem se snažil ulovit Pavla Praha na Skalce, který inzeroval svůj portejbl na www.cbpmr.cz, ale z místa, kde se to podařilo minule, ne a ne se do středních Čech propracovat. Zato se mi na osmém kanále ozval Martin Žďár z portejblu na kopci nad obcí Pikárec v lokátoru JN89BK. Pěkných 104km čtyřkovým rádiem na úvod. Celkem tento portejbl přinesl devět spojení na 100 a více kilometrů. Během první půlhodiny se podařilo 8 spojení včetně prvního DX. Byl to Pavel Praha na Skalce, který nadělil 175km. Proč píšu o "prvním" DX, vysvětlím později. S Pavlem jsme si chvilku popovídali, přestože radio bylo na obou stranách trojka, dalo se to zvládnout. Co by taky člověk chtěl na tuhle vzdálenost s dvěma opravdovými půlwattovými walkie-talkie. Prostě to bylo pěkné spojení. Během portejblu jsem se snažil několikrát využít meteorologickou plošinu.
Meteorologická plošina je kousek stranou a posloužila i jako QTH pro několik spojení
Přestože je umístěna od vysílače směrem na západ, vždycky mi přinesla signál spíš z východní strany, takže se odsud dalo udělat i spojení na Ostravu, zatímco druhé DX dne se odehrálo z přístupové cestičky k plošině. A toto druhé DX bylo s Danem Chocerady, který vyrazil na Skalku stejně jako Pavel Praha. Jak jsem se z vysílačky dozvěděl, dokonce se na QTH osobně potkali, což určitě není zcela všední zážitek při PéeMeRkovém portejblování. Mezi těmito dvěma déiksy proběhlo několik spojení na Ostravsko včetně spojení s vynálezcem slavné "duhovky", která, jak mám sám odzkoušeno, umí nejen zlepšit rádio při DX spojení o jeden stupeň, ale u malých staniček (jako je moje Motorola T4) mnohdy spojení umožní tam, kde by k němu bez duhovky nemohlo vůbec dojít (též osobně vyzkoušeno). Ve stejné době proběhlo i nejkratší spojení, které mě ale potěšilo, protože Šumperk se mi v Jeseníkách ozval poprvé a naposledy právě v té chvíli. Bylo by škoda neudělat lokální spojeníčko do města, které k Jeseníkům neodmyslitelně patří. Škoda jen, že jsem nenechal jednu staničku kolegovi bývalému síbíčkáři v Jeseníku. Z téhle doliny se totiž během portejblu nikdo neozval.
Pohled na Ovčárnu z vyhlídkové plošiny vysílače
Na konec jsem neodolal a opět jsem navštívil vyhlídkovou plošinu, odkud se povedlo pár dalších spojení včetně dvou do Pardubic (101km) a také s Jirkou Křivina, se kterým se povedlo už několik spojení při mých předchozích "domácích" portejblech na Velkonáči v lokátoru JN79LS. Výhledy z plošiny byly na rozdíl od minulého pradědovského portejblu naprosto velkolepé jak na západ tak i na východ...
Oblaka inverzní oblačnosti se táhla na západ až do Česka
Na východě bylo vidět inverzní oblačnost až kdesi u Ostravy
Celkově tento portejbl přinesl velmi zajímavá spojeníčka nejen co se kilometrů a QTH týče, ale i co se rozhovorů na vlnách PMR dotýká. Těch spojení bylo nakonec 25 v celkové délce 2225km, což je můj osobní PMR portejblovací rekord. Vysoký kopec, to je pro PMR prostě půlka úspěchu. Jak tento "úspěch" vypadal v mém případě, ukazuje připojená mapka.
Mapka spojení portejblu na Pradědu v loc. JO80OB 1.12. 2012
Tentokrát jsem se zdržel na vrcholu Pradědu přes patnáctou hodinu, a tak sestup musel být poměrně rychlý, aby mi neujel autobus z Ovčárny na Hvězdu. Přesto jsem musel při cestě dolů mnohokrát zastavit, protože zapadající slunce malovalo na Pradědu a okolních kopcích úchvatné scenérie.
Západ slunce z úbočí Pradědu nad Kurzovní chatou
To byly tedy moje jesenické portejbly. Než jsem se vydal na hřebeny Jeseníků, nikdy bych se neodvážil hádat, co mi přinesou. Bylo to skvělé. Ať už první "hardcorový" Praděd, nebo zbývající dva prosluněné portejbly nad hranicí inverze. Kilometry, skvělí lidé, počasí, hory, prostě jesenická paráda. Doufám, že budu mít příležitost zopakovat takové portejblování i někdy v budoucnosti. A díky Pavlovi Praha (a později i Danovi Chocerady) až někdo ohlásí portejbl v Jeseníkách, nebudu váhat a pokusím se o spojení tady ze středních Čech, protože jsme ověřili, že to je možné. Dokonce jsem dostal přímo šokující zprávu, že při prvním pradědovském portejblu mě bylo slyšet až v Krušných horách na vzdálenost 304km rádiem 4. Bohužel opačně to nefungovalo, a tak se nekonalo skvělé třistakilometrové DX. Ale kdo ví, třeba se to jednou povede. Přeji všem Pé eM eRkářům dlouhá spojení, radio 5, příjemné hovory a krásné počasí a těším se zase někdy na slyšenou při portejblu.
